Vánoce u nás a v Americe

Dnes bych jeden den bez sprchy asi nepřežil, ale tehdy jsem to považoval za příjemnou změnu v denní rutině. Maminka dokonce říkala, že si v tom libuji, protože jsem prý takový špindíra, že jednoho dne stejně shniji ve vlastní špíně.

Kapr dostal jméno Franta. Josef nebo Pepík se jmenovat nemohl, protože tak se jmenoval tatínek, ale Frantu jsme v blízkém příbuzenstvu neměli. Jako děti jsme si Frantu okamžitě oblíbili a házeli jsme mu do vany kousky chleba a jiné dobroty. Franta ale asi věděl, co ho čeká, a tak ztratil chuť k jídlu a ničeho se ani nedotkl.

Zábava (pokud se to tak dá nazvat) začala až na Štědrý den, což byl den Frantovy popravy. Sestra, která byla vždycky měkota, ten den (až do večeře) odešla k babičce a tatínek, který také nebyl velký hrdina, šel do hospody na pivo zapít žal nad Frantou. Takže to zbylo na mně a na mamince. To jste měli vidět to rodeo.

Maminka Frantu zabíjela úderem do hlavy paličkou na maso, což je údajně nejhumánnější způsob zabíjení kaprů. Franta, jako by ale věděl, že je to jeho poslední minuta, tak mamince z utěrky vyklouzl, a šup na zem, kde jezdil po linoleu jako o závod. A to byl okamžik, na který jsem se těšil, protože moje práce byla Frantu chytit a dát ho znovu na popraviště.

No a zbytek byl také stejný jako každý rok. Přestože Franta ještě šuměl, když ho maminka dávala na mísu, tak se nám do něj moc nechtělo. Franta se totiž za tři dny stal víceméně členem rodiny a komu se chce na Štědrý den jíst svého příbuzného. Nicméně po malé chvíli, příbuzný nebo ne, byl Franta pohřben v našich žaludcích.

Doma jez, co máš, a jinde, co ti dají. A tak si nakonec člověk zvykne i na americkou stravu. O Vánocích se v amerických rodinách podává především krocan, o kterém již byla řeč ve článku o díkuvzdání, a na druhém místě pečená šunka.