1. iHostovkaHostovka
2. Články
3. Americké servírky

Jednou jsme se skupinou pěti českých inženýrů kolem půlnoci dorazili do hotelu v Atlantě. Byli jsme docela unavení, a tak jsem navrhl, abychom se šli ještě někam najíst a občerstvit. Páni inženýři se na mě udiveně koukali, protože nechtěli věřit tomu, že bychom po půlnoci ještě někde dostali něco pořádného k jídlu nebo k pití.

Vedle hotelu byla restaurace známého amerického řetězce Denny's. Tyto restaurace, které jsou roztroušeny po celé Americe, jsou otevřeny 24 hodin denně. Pro moje partnery to bylo tehdy první seznámení s jednoduchou americkou gastronomií.

U vchodu nás uvítala hosteska a zeptala se, kde bychom chtěli sedět. Neměli jsme žádnou preferenci, a tak nás usadila ke stolu pro 6 osob. Podala nám jídelní lístky a řekla nám, že se nás hned ujme Margret. Servírka, která se objevila během několika okamžiků, se s úsměvem na rtech skutečně představila jako Margret.

To byl samozřejmě první okamžik, kdy byli páni inženýři šokováni. Hosté se v takovém případě nepředstavují, ale já jsem se představil jako Mike. Řekl jsem Margret, že moji partneři jsou Češi, z nichž někteří neumí anglicky. Každého jsem představil jménem, jako například Franta, Karel a Ríša.

Margret vzala objednávku na nápoje a odešla. Mezitím se moji partneři pustili do tuny pečiva a másla, které Margret při příchodu položila na stůl. Já jsem jim mezi tím pomohl s výběrem jídel, protože v Americe se s českými mutacemi jídelních lístků zatím nesetkáte.

Jakmile se Margret vrátila, tak aniž by se někoho na něco ptala, před každého s úsměvem na rtech postavila nápoj, se slovy: “Here you are Franta, Karel and Ríša.”

Moji partneři byli šokovaní nejenom tím, že se servírka o půlnoci stále usmívá, ale i proto, že v Česku si někteří číšníci s maturitou ani u dvou lidí nepamatují, co si kdo objednal. Margret si ale všechno pamatovala, včetně jejich jmen. What a country!

No, to byl ale jenom začátek. Margret potom vzala objednávku jídla a šla ji předat do kuchyně. Nemusím vám asi říkat, že když Margret jídla přinesla, tak se scéna opakovala.

Druhý den jsme museli brzy vstát, a tak jsme na snídani zašli opět k Denny's. U vchodu nás pozdravila stejná hosteska, která zřejmě nastoupila službu o půlnoci.

Na nic se neptala a posadila nás rovnou ke stolu, u kterého jsme seděli při večeři. Samozřejmě se objevila i Margret a s úsměvem na rtech, řekla “Hi guys” {xml:lang="en"}. To je něco jako „Ahoj kluci.“ Potom se opakovala podobná scéna, jako při naší minulé návštěvě, a to včetně toho, že si Margret pamatovala všechna naše jména.

No, tím ale moje historka nekončí. S podobným jednáním servírek se páni inženýři během pobytu setkali všude po Americe. Po několika dnech mi se zcela vážnou tváří řekli, že si myslí, že po nich všechny ty servírky „letí“, protože se na ně v jednom kuse usmívají.

Nechtěl jsem jim kazit radost, a tak jsem jim neřekl, že se úplně stejně usmívaly i na Maďary, Poláky a Rusy, které jsem do Ameriky přivážel již před nimi.