Restaurace zvaná diner

Studenti museli někde jíst, a proto byla v kampusu celá řada koncesionářů, kteří nabízeli všechno možné – od hamburgerů, smažených kuřat, stánků s párky, koblihami a pizzou, až po zmrzlinu z pojízdných vozíků. What a country!

Byli jsme program pohostinství a cestovního ruchu a provozovali jsme školní restauraci pro profesorský sbor. Dělali jsme i různé cateringové akce, což byla úžasná příležitost pro naše studenty.

Já jsem jeden z prvních, kdo pod hlavičkou Hospitality prosadil výuku managementu nejenom restauračních a hotelových provozů, ale i cestovního ruchu. Byl jsem také jeden z prvních, kdo pochopil, že tato dvě odvětví bez sebe nemohou fungovat (což mi v Česku stále nikdo nevěří). Proto jsem po několik let usiloval o schválení programu výuky managementu restaurací rychlého občerstvení. Ty jsou totiž nezanedbatelnou složkou pohostinství.

Zádrhel byl v mojí podmínce, že bude studentům v rámci výuky rychlého občerstvení dána možnost v některých restauracích přímo pracovat nebo je i řídit. Abych to ale zkrátil…

Vy, kteří mně již znáte, tak víte, že jsem prevít. Vypracoval jsem tedy relativně obsáhlý materiál. V něm jsem na 250 stránkách dopodrobna popsal, jaký benefit by z mého programu měla škola, a hlavně moji studenti. Můj návrh ale neprošel.

Bylo to krátce před mým odchodem do důchodu, a tak jsem se tím moc nezabýval. Krátce po odchodu jsem se ale dozvěděl, že v komisi, která můj koncept zamítla, byla mimo jiné také jedna děkanka anglického oddělení. Ta sice pohostinství vůbec nerozuměla, ale poukázala na to, že v mém návrhu jsem slovo prádlo (anglicky linen) napsal se dvěma „n“, což je nesmysl.

No, jenom kvůli slovu prádlo návrh zřejmě nebyl zamítnut, spíše šlo o velké peníze. Abych to ale nějak zakončil…

Asi po deseti letech jsem se setkal s mým nástupcem Jeromem, což byl mimo jiné můj bývalý student. Ten mi řekl, že asi 6 let po mém odchodu, byl můj koncept schválen. Bylo to pro mě velké zadostiučinění.