Hnědý nos českých kuchařů

Česká média, která pro naše pohostinství neměla nikdy vlídné slovo, najednou kolem Michelinu tancují jak derviši. Na stránkách gastronews.cz byl 28. 3. 2008 zveřejněn článek Vladimíra Poštůlky „Může být oblíbená i restaurace v hotelu?“ To „i“ v názvu mě trochu irituje, ale to je nejspíše díky mé chabé znalosti češtiny.

Jinak ale souhlasím s tím, co autor píše: „Hotelové restaurace to měly a mají vždycky trošku těžší – a nejen u nás. Některé zahraniční hotelové restaurace však mají bezesporu veliký úspěch.“

Souhlasím také s tím, že úspěch některých hotelových restaurací je v tom, že konečně pochopili, že restaurace nemůže být zastrčená někde v hotelu, ale že musí mít i přístup z ulice. Pokud možno tak také musí mít vlastní jméno a vlastní identitu.

S čím ale nemohu souhlasit, a dokonce se za to stydím, je, že naši kuchaři něco takového připustili.

Andrea Accordi potřeboval k tomu, aby se stal v Česku slavným jen půl roku. Slavný anglický kuchař Gordon Ramsay se v Česku stal slavným již po třech dnech, které tu strávil. What a BS.

Nakonec vám musím dát jednu radu. Nemějte strach před velkými zvířaty a „bulšitáři“. Utřete si své hnědé nosy a řekněte si, že už toho je dost. Dejte lidem to, co chtějí a co jim za jejich peníze patří – nejen v hotelích, ale i v té nejzapadlejší hospodě. Nehoňte se za hvězdami, ale za spokojeností vašich hostů.

Přestaňte také blbnout s falešným vlastenectvím a snahami oživit naši „dobrou starou českou kuchyni“ nesmyslnými specialitami nebo recepty od Marie B. Svobodové z roku 1894. Učte se od každého, kdo vám může něco dát, ale nelezte nikomu do zadku!